Autor je biochemik a imunológ, pôsobí v SAV a MUW
Ôsmeho decembra sme si pripomenuli atentát na Johna Lennona, osemnásteho je výročie úmrtia Václava Havla. Obaja zasiahli do dejín 20. storočia tým najlepším spôsobom a rovnako ovplyvnili moje malé súkromné dejiny.
Nepamätám sa, kedy som prvý raz počul Beatles. Ako keby som ich poznal odjakživa a odjakživa sme mali doma tú zázračnú platňu s jablkom, ktorú nám kúpila naša dobrá mama a s bratom sme si ju púšťali na kufríkovom gramofóne.
Mali sme aj malé rádio s nastavenou Slobodnou Európou. Stávalo sa, že som jej zvučku začul už v suteréne, keď som sa vracal zo školy. Z tejto zakázanej a rušenej stanice som počúval pokojný chrapľavý hlas Václava Havla a predstavoval som si, ako vyzerá. A tiež si nedokážem vybaviť, kedy som ho počul prvý raz.
Presne si však spomínam na ten večer po lampiónovom sprievode pri príležitosti výročia VOSR, keď sme s kamarátmi kriedou na múr Domu služieb v centre mesta napísali Osloboďte Václava Havla!
Keď som na druhý deň ráno išiel do školy, nápis bol zmazaný a ja som sa strašne bál, že ma v škole budú čakať eštebáci. Nečakali. Prišli až o dva týždne. Nie pre nápis, ale kvôli petícii, ktorú sme s tými istými kamarátmi napísali na podporu pražských vysokoškolákov zbitých 17. novembra na Národní tříde. Ale potom sa už eštebáci neukázali.
Zato sa ukázal Václav Havel priamo v komunistickej televízii a onedlho sa stal prezidentom. Nikdy nezabudnem na pocit hrdosti, že som Čechoslovák a on je mojím prezidentom, keď sa prihováral senátorom v americkom Kongrese. Už to nebolo tajomné volanie v šume rušičiek. Bol to zreteľný a silný hlas so zvesťou, že pravda a láska zvíťazila nad lžou a nenávisťou. Z húsenice sa stal motýľ.
Zachovať si humor a vedieť, kto som
Beatles počúvam dodnes a Havla dodnes čítam. Podobne ako s Lennonom aj s ním vediem rýdzo súkromný dialóg. Vďaka tomu som pochopil, prečo ma od detstva inšpiroval a prečo bol takým veľkým a nenahraditeľným politikom.
Myslím si, že je to preto, lebo jeho život stál na troch pevných pilieroch.
Prvým je zmysel pre humor. Nestrácal ho ani vo väzení, sudcovia museli zúriť, keď sa v listoch manželke Oľge dočítali, čo si myslí o televíznom seriáli Arabela, na ktorý sa díval so spoluväzňami, že určite musí zohnať platňu BeeGees alebo ako sa mu zdá, že v tom väzení akosi pribral. Nepodarilo sa im zlomiť ho ani ponížiť.
V scenári nenakrúteného filmu Heart beat, ktorý napísal pre priateľa, režiséra Jana Němca, som narazil na vetu: Proč někdo smířenej se smrtí má bejt znovu zdravej? Alebo: Mír bude zachován jedině tehdy, vezme-li lid věc míru do svých rukou a dovede ji až do vítězného konce. Pri čítaní jeho divadelných hier a scenárov sa smejem rovnako ako pri čítaní dialógov Lasicu a Satinského. Je to humor z toho istého vzácneho kovu. A humor nestratil ani ako prezident.
Druhým pilierom je identita. V akejkoľvek oblasti, umení alebo politike, v akomkoľvek období života – vo väzení alebo na Hradčanoch – sú jeho názory a činy súčasťou pevnej stavby odolávajúcej ničivému pôsobeniu síl rozkladu.
Z väzenia o tom píše Oľge: „Svět se zdá (mimo jiné) vyrůstat z věčného zápasu dvou základních tendencí bytí: jeho (entropické) vůle všechny své projevy zestejnit, promíchat, rozpustit a sebe samo totálně homogenizovat, a jeho tvořivé či stvořitelské (antientropické) vůle bránit, upevňovat a pěstovat svébytnost všech jeho přepestrých projevů... V lidské rovině nalézá první z těchto tendencí své zpotvořené pokračování v tom, co nazývám ,řádem smrti‘, a to druhé naopak – mezi jiným a především – v nezdolné ,vůli k sobě‘, tj. ve vůli člověka být tím, čím je nebo čím být chce, sám sebou, být tím co nejlépe, hájit si to a prohlubovat – tedy v jeho ,vůli k identitě‘.“
Alebo v inom liste píše: „A jestli na začátku mého ,marného‘ angažmá a mého psaní o ,marnosti‘ je víra, pocit smysluplnosti a radost, na jejich konci pak je víra prohloubená, smysluplnost posílená a radost svrchovaná: totiž radost těch, kteří okusili ,život v pravdě‘.“
Na opačnú stranu umiestňuje to, čo nazýva „roztřesená identita“ a „slizce vtíravá, obratná, koketní, vyčuraně mravoličná lež“.
A aj takúto vetu si museli cenzori jeho väzenských listov prečítať: „Tragédie moderního člověka není v tom, že člověk toho ví vlastně stále míň o smyslu svého života, ale že mu to stále míň vadí.“
Svojím angažmánom, či už ako umelec, alebo ako politik, život v pravde naplnil. Najdôležitejším motívom jeho politiky bol neprestávajúci a silný dôraz na dodržiavanie ľudských práv – na obranu svojbytnosti všetkých „prepestrých“ prejavov života.
Obeť ako absencia ega
Tretím pilierom je obeť. Alebo, ako sa dnes zvykne vravieť, absencia vlastného ega. V júli 1980 píše z väzenia: „Včera jsem zhlédl polský film Con amore, který se mi moc líbil. Bylo to v podstatě o tom, že jsou situace, kdy musí umělec nechat umění plavat, aby mohl udělat něco dobrého v živote, něco třeba nenápadného, čím se nezapíše do dějin, co je ale výrazem jakéhosi mravního imperatívu anebo prostě lásky k lidem... Zkrátka mě to moc zaujalo, dojalo a navíc tam byly moc hezký holky, což se tu taky moc často nevidí.“
V ďalších listoch z väzenia sa k tejto téme vracia: „Co to znamená ‚odpovědnost‘ v mezním slova smyslu? Říká se, že to je příkaz chovat se tak, jak by se měli chovat všichni, že to je odpovědnost nejen ke světu, ale i za svět, tak jako bych to byl já, kdo bude souzen za to, jak to s tímto světem dopadne.“
