Autor je spisovateľ.
- 1. Vybral som sa do divadla Karlínek na Horníčka.
Bol to ten program, kde vystupuje so šansoniérom Igorom Šebom, rozpráva divadelné historky a popíja pritom červené víno.
„Buď tak hloupej a nalej mi!“ vyzval šansoniéra, keď mal pohár prázdny, a zatiaľ čo Igor Šebo nalieval, Horníček referoval publiku: „Zajímavé, že na tohle vám každý naletí. Každý si myslí, že slyšel ,buď tak hodnej´. Na tyhle srandičky byl jako dělanej náš syn. Ten u nedělního oběda najednou řekl: ,Táto, postav se, ať vidím, jak seš vysokej!´ Já stanul a on dodal: ,Když už stojíš, táto, podej mi, prosím tě, sůl!´...“
Smial som sa, až som mal slzy v očiach, a spomenul som si na Kříštěho.
- 2. Bankový prokurista Karel Kříště mal za ženu otcovu sestru, moju tetu Máňu – a v rodine sa mu hovorilo vždy len Kříště.
Kříště s tetou boli bezdetní, bývali v Bratislave – a my v Senici nad Myjavou. Vojna sa pomaly končila a Veľkú noc 1945 strávili Kříště a teta Máňa u nás. Domov sa už po sviatkoch nedostali. Front sa priblížil, prestali chodiť vlaky. Bolo to ich šťastie – keď sa do Bratislavy vrátili neskôr, činžiak, v ktorom bývali, už nenašli.
Ale ani v Senici nad Myjavou ich bombardovanie neminulo.
Domček, v ktorom sme bývali, stál na konci mestečka, hneď za ním sa už začínali čerstvo vykopané zákopy. Pri jednom ruskom nálete som do jedného z nich vliezol, mal som drevenú pušku, nevedel som, čo je strach a pálil som na nízko letiacu ratu. Letec ma zbadal a pustil nám na strechu svoj pozdrav. Bomba síce nikoho nezabila, no všetci obyvatelia museli dom opustiť a nasledujúce tri dni a tri noci sme preležali na matracoch v pivnici detského domova.
Po troch dňoch boja Nemci zo Senice vycúvali a v našej pivnici sa objavil prvý Rus – mladý Čerkes. Vojaci v prvej línii dostávali vypiť, aby sa im ľahšie hľadelo do tváre smrti – ani mladý Čerkes nebol triezvy. A tak dobyl Senicu a po boji si prišiel vyzdvihnúť plácu za to, že nás oslobodil. Najviac sa mu pozdával Kříštěho fotoaparát.
